Program

Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem.

M., dobře situovaný muž středního věku, během zahraniční pracovní cesty náhodou na letišti zpozoruje podezřele vypadajícího mladíka. Zdánlivě bezvýznamná výměna pohledů a několika slov však roztočí spirálu nečekaných událostí. Postupně se začne M. zmocňovat pocit strachu a paranoidních myšlenek. Vylomené domovní dveře jsou však dalším jasným důkazem blížícího se nebezpečí. M. se snaží ve víru velkoměsta odhalit svého pronásledovatele a zároveň se připravit na možný útok. Jeho plány na obranu ho však zavedou do čím dál temnějších situací, které začnou narušovat jeho vztah s přítelkyní a kolegy. Dokáže M. uniknout z pasti, kterou na něj možná nastražila společnost, nebo dokonce on sám?

Přednáška rozkrývá pozadí vzniku nukleárního spektáklu režiséra Christophera Nolana. Od psaní strhujícího scénáře přes použití filmového materiálu až po natáčení na obří IMAX kamery. Součástí je projekce původního jaderného testu Trinity z července 1945. Subjektivně uvádí Ondřej Čížek & Lukáš Masner.

Film Oppenheimer Christophera Nolana diváky vtáhne do osudů jaderného fyzika J. Roberta Oppenheimera, který proto, aby zachránil svět, musí riskovat jeho zničení. Ve filmu se představí Cillian Murphy, Emily Blunt, Robert Downey, Jr., Matt Damon, Rami Malek, Florence Pugh, Kenneth Branagh.

Strhující drama závisti, žárlivosti, intrik a vášnivé lásky k hudbě. Jeden z nejlepších filmů historie, oceněný osmi Oscary, mj. i za kostýmy Theodora Pištěka.

Dostat se na výsluní populární hudby není snadné, jak se přesvědčí i nadšený amatér, příliš sebevědomý mladík, jehož pěvecká kariéra záhy ztroskotá... Mravokárný průhled do zákulisí zábavního průmyslu se příliš nevyvedl, neuspěly ani muzikálové pasáže, ani nečekaně masivní účast tehdejších pěveckých hvězd.

Učiteli Pelikánovi se nevydařilo manželství, a proto se dal z Brna přeložit do okresního městečka. První Pelikánovy dojmy z nového působiště nejsou povzbuzující. Mladému řediteli školy jde spíše o statistiky a slavnostní projevy než o skutečnou pedagogickou práci. Pelikán zjistí, že nedostatky školy i žáků jsou zakrývány ideologickými frázemi o "třídním uvědomění", které využívá zejména syn předsedy okresního národního výboru Vašík Janouch. Děti nemají rovněž předpokládané znalosti a Pelikán musí některým snížit klasifikaci. Špatné známky dostane i Vašík. Učitelova přísnost nenajde u rodičů pochopení a Janouchova manželka zorganizuje proti němu štvanici.

Ve výletní restauraci sleduje venkovská dívka s obdivem spokojeně vypadající manželský pár. Mladá a krásná manželka je pyšná na svého o deset let staršího manžela, úspěšného profesora s kultivovaným chováním. Její krátké setkání s upřímným a otevřeným mladým mužem, který jí zvláštním způsobem vyzná lásku, však způsobí, že hrdinka ztrácí své jistoty. Zapochybuje, zda bylo správné, že manžel nechtěl děti a zda vůbec žila šťastně. Zatouží s tímto mladým mužem odejít… Filmová aktovka byla natočena v roce 1969. Normalizační moc ji však kvůli autorovi scénáře Pavlu Kohoutovi na celých dvacet let uzavřela do trezoru. Televizní premiéry se dočkala až v roce 1990. Režie se ujal J. Bělka, který do hlavních rolí obsadil J. Abrháma a M. Drahokoupilovou.

Poslední setkání s kouzelným panem Tau v příběhu, který je určen nejen dětem. Jeho hrdinou je herec Rudolf Karásek, který byl před patnácti lety slavným představitelem dětmi milovaného pana Tau. Dnes už jen vzpomíná na zašlou slávu a hledá útěchu v alkoholu. Jednoho dne se ovšem v jeho vilce, kde žije se svou dcerou Hankou a jejími dvěma syny, objeví barrandovský zaměstnanec a předá mu scénář na nový film o Panu Tau. Už při zkouškách některých scén se však ukáže, že Karásek na obtížnou roli nestačí. Režisér se začne poohlížet po náhradě nebo po dublovi. Asistentka Alena mu přivede pana Nováka, který jako by panu Tau z oka vypadl.

Od poloviny 60. let, možná i pod vlivem svých nedávných studentů z FAMU, prožívá Otakar Vávra mimořádnou obrodu svého talentu. Dokázal se totiž zařadit po bok generace o mnoho mladší a veřejnost uchvátit jak křehce lyrickým pohledem, tak zvážnělým zamyšlením nad nenadálými zvraty obyčejných lidských osudů, zvláště marněným životem. Hrdinou tohoto filmu, natočeného podle Hrubínovy předlohy, je knihovník, ušláplý človíček, jenž na prahu stárnutí podnikne cestu do vesnice, kde kdysi prožil mládí. Pokouší se oživit dávné vzpomínky, ale záhy zjišťuje marnost takového počínání. Vávra natočil mimořádně působivý ponor do lidské psychiky, jen stěží se smiřující s poznáním, že minulost nelze vrátit. Vynikající je i tlumená herecká kreace jako vždy uměřeného Karla Högra.

Dva dobrovolníci Max a Albert souhlasí s nabídkou na otestování přístroje a nechají se na dobu tří let zmrazit. Místo v roce 1993 se ale probudí o padesát let později v podivném, sterilním světě bez mužů. Všude kolem nich jsou jen samé ženy, které žijí v podzemním městě, protože ovzduší na povrchu planety je kontaminováno. Max a Albert jsou proti své vůli považováni za primitivní archeologický nález a hrozí jim smrt, anebo násilná přeměna v ženy. Ženy převzaly vládu nad světem a naši hrdinové se stávají pokusnými králíky. Díky dívce jménem Lamia, která zcela nepropadla feministické propagandě, se mužům podaří uprchnout. Ukáže jim cestu na povrch a spolu s nimi se rozhodne i ona zemřít na zamořené planetě mimo svůj bezpečný podzemní domov. Jenže na zemi je vše jako kdysi, dokonce je tam i dům, ve kterém tajně bydlí šéfka podzemního ženského společenství.

Tato povídka tvoří s další povídkou "Kdyby ty muziky nebyly" jeden samostatný film Konkurs. Podstatnou část filmu KONKURS složeného ze dvou filmových fejetonů tvoří právě samotný Konkurs, film složený z autentických dokumentárních záběrů z pěveckého konkursu i ze zákulisí divadla Semafor v Praze. Jednoduchou dějovou osnovou jsou příběhy dvou dívek, které se konkursu zúčastnily. Tato povídka byla natočena v autentických prostorách divadla Semafor na 16 mm film.

Miloš Forman byl u filmu a televize „mužem desíti řemesel“, než dostal možnost natočit svůj první polodokumentární film Konkurs složený ze dvou částí – stejnojmenného Konkursu o výběru nové zpěvačky divadla Semafor a Kdyby ty muziky nebyly o Kmochově kolínské dechovce. S Kolínem zůstal Forman spjat i ve svém následujícím hraném debutu Černý Petr. Nejen, že se příběh odehrává v onom svérázně krásném polabském městě, ale jednu z hlavních rolí v něm vytvořil neherec, kapelník Kmochovy muziky Jan Vostrčil. Film byl natočen v roce 1963 podle nepublikované povídky Jaroslava Papouška o prvních dnech učedníka v samoobsluze. Neobvyklá autentičnost příběhu je dána i obsazením hlavních rolí – šlo většinou o neherce (vedle Jana Vostrčila to byl především Ladislav Jakim v titulní roli, zpěvák Pavel Sedláček a Pavla Martínková). Nezapomenutelný je však i Vladimír Pucholt v roli zednického učně, jehož nenapodobitelné „ahój“ mezi mládeží tehdy takřka zlidovělo. Do té doby nezvyklá pravdivost právem přitahovala pozornost domácího i zahraničního publika a svému tvůrci přinesla řadu uznání a poct

Ve světě ohroženém slunečním úlomkem letícím k Zemi uvízne osmnáctiletý chlapec cestou na chalupu v neznámém městě. Série bizarních dobrodružství ho donutí postavit se svým největším strachům – smíření se s realitou vykloubeného světa, se sebou samým a se svým otcem.

Učeň přezdívaný Píďa se ocitne mezi hvězdami populární hudby. Najednou je z něj klikař šťastně se zamiluje, cizí lidé mu neustále nutí stokoruny a kam přijde, tam někdo slavný zpívá... V této optimisticky laděné růžové hudební skládačce z prostředí mládežnických klubů a zákulisí uvidíme tehdejší špičky naší populární hudební scény, hrají tu orchestry Ladislava Štaidla, Františka Ringo Čecha, Country beat Jiřího Brabce a další.

Tramvajačka Marie zjistí, že manžel je jí nevěrný a vyvodí z toho důsledky – stane se opět půvabnou a přitažlivou ženou... Dva roky po premiéře prvního českého muzikálu Starci na chmelu se na plátnech našich kin objevilo další společné dílo scenáristy Vratislava Blažka a režiséra Ladislava Rychmana. Byl to opět hudební film – tentokrát však veselohra – Dáma na kolejích. Na rozdíl od Starců, kteří oslovovali především mladší publikum, se děj Dámy na kolejích obracel spíše ke střední generaci. Autoři zde představili typickou českou pracující ženu 60. let. Tak trochu ušlápnutá tramvajačka Marie spatří jednou na ulici svého manžela, jak se líbá s půvabnou kolegyní. Šokovaná žena odejde jako v mrákotách, vybere z vkladních knížek všechny úspory a začne od základu měnit jak svůj vzhled, tak svůj život… Titulní hrdinku ztvárnila Jiřina Bohdalová, kterou v té době režiséři zařazovali především do jediného komicko-naivního šuplíčku, která nicméně v každém filmu dokázala přesvědčit o šíři svého hereckého talentu, jenž osciloval mezi komickou a tragickou polohou.

Film režisérů Jana Gogoly ml. a Matěje Hrudičky, poprvé uvedený na MFDF Ji.hlava 2023, provází diváky areálem uherskohradišťské věznice a skrze setkání lidí z různých generačních, ideových a sociálních světů propouští dějiny na svobodu. Desítky let uzavřená věznice na diváka dýchne atmosférou politických procesů minulého století, ale její prázdnotu lze zároveň naplnit zkušeností, že dějiny vytváří každý z nás. Film o tom, že minulost může být klíčem ke společné budoucnosti.

Třicetiletý dělník Oldřich Olejník (P. Kostka) obráží hospody a vinárny, neboť zapíjí narození svého syna. Není tedy divu, že skončí na záchytce. Takto se seznámí se sedmnáctiletým výrostkem Jirkou Koubou (V. Pucholt). Problémový mladík, který kvůli barvě svého oblíbeného trička dostal přezdívku Žluťásek, po četných konfliktech opustil zaměstnání. Jeho otec zmizel neznámo kam a matka se s tím nedokázala vyrovnat. Většinu času proto Žluťásek tráví v partě, kterou vede zkrachovalý herec Ancek (L. Munzar). Oldřich, v němž se z pochopitelných důvodů probudily otcovské vlastnosti, se začne o Žluťáska zajímat a starat. Kromě prolomení počáteční Žluťáskovy nedůvěry to však bude znamenat i seznámení s Anckem a jeho pochybnou partou…

I ty nejlépe míněné činy mohou mít katastrofální důsledky... Oné noci, v níž pronikal hluboko do samého srdce Transylvánie, netušil profesor Abronsius, jak blízek je cíle. V zájmu svých tajemných zkoumání cestoval už mnoho let napříč střední Evropou v doprovodu svého jediného žáka Alfréda. Učenec a vědec, jehož génia svět nedocenil, vložil své tělo i duši na oltář posvátného poslání: poznání a studia upírů. Dosud bezvýsledně. Teď však, po příjezdu do horské krčmy, jejíž stěny a trámy byly přímo ověnčeny česnekem (jak známo nejlepším to prostředkem proti upírům), se zdálo, že cíl je na dosah. Existence blízkého starého hradu tuto domněnku jen potvrdila. A profesor s Alfrédem se neohroženě vydali do boje… Parodii na upírské horory natočil režisér Roman Polanski podle vlastního scénáře (na němž se podílel s G. Brachem) a sám si v ní s chutí zahrál roli Alfréda. Využil v ní všech atributů klasických hororů, z nichž si ovšem dokázal chytrým a kultivovaným způsobem dělat legraci. Působivou atmosféru snímku podtrhují i ostatní složky – kamera, výprava, hudba… V době svého vzniku (druhá polovina šedesátých let) balancoval film na hranici mezi hrůzou a komedií, dnes jej již samozřejmě vnímáme spíše jako svého druhu mistrovské umělecké dílko. Roli krásné Sáry, o jejíž záchranu se naši dva hrdinové pokoušejí, hrála Sharon Tateová, pozdější Polanského manželka, která byla v r. 1969 v Hollywoodu zavražděna skupinou mladých fanatiků.